|
Zdar, snad mě provozovatel fóra neurve uši.. po návratu to okopíruju a máznu.
Den 0
Tak je to tady. Do odjezdu zbývá jen několik hodin. Máme sbaleno, do limitu 15kg na zavazadlo jsme se snad vešli. Ráno vyrážíme na Zvonařku, odtud autobusem směr Wien Flughaffen. Trošku nervozita, včera jsem studoval mapy lokací, kde se budu vyskytovat. Jen hrubě : Brno, Vídeň, Bangkok-Phuket, PhiPhi,Patthaya,Bangkok a zpět domů. Celkem 19dní pobytu.
Co všechno "táhnu"? Noťas,MP3,kamera,foťák,mobil(PPC),nabíječky,GPS s logováním (UMAX Igot-U),baterka,ploutve,šnorchl a brýle a měkejše. Neskutečně krámů, ale zkuste něco vyřadit. Jdu to sbalit, další příspěvěk bude až 9.3 večer. Teda můj večer. Co to bude u Vás jsem ještě nezjišťoval. Luďa
Den D. Den 1 8.3.2009
Nastal vytoužený den. Den, na který jsme se báli těšit přibližně celých 300dní. Po nervózní noci, aby jsme nezaspali, se vcelku klidně přesunujeme na Zvonařku, odkud nás odváží Tourbus do Vídně.Jízda v pohodě, Vídeň ještě spala.
Na letišti jsme asi od 10:00. Trošku zmateně pobíháme po letišti. Po chvíli jsem zjistil , že příletovou halou se dostaneme i k odletům. Ve Vídni na letišti jsem poprvé. Nacházíme LCD a podle "příslibu letenky" hledáme náš let. "A už to začíná" smějeme se. Na obrazovkách svítí jen jediný let, který má zpoždění. Právě ten náš. Mělo to letět v 14:30, zpoždění bylo nejdříve na 15:15 a teď už 16:00. Našli jsme v odbavovací hale volné židle a trávíme čas pozorováním cvrkotu okolo. Na odbavovacím kamrlíku již svítí logo Royal Jordanian. Jenže nikdo v něm. Je brzo. Monika nemluví o ničem jiném než o Star Bucks café v bezcelní zóně. Vedle nás usedají tři důchodkyně. Polemizují o tom , proč je let do číny kratší než zpět. Asi díky rotaci země. To jsou věci. Do budky na odbavení usedá nějakej mouřenínskej ptáček. Beru zavazadla a řadím se do fronty za německy mluvící důchodce.
Máme letenky. Popsané papíry Student Agency jsme vyměnili za klasické letenky. Neříkalo se že bude jen elektronická ? Usedáme do Star Bucks café, Monika září a srká kafe za 4,7e, já pojídám český lepeňák v rámci úsporných opatření. Monice trochu kazí chuť zjištění, že kafe jedražší než v Praze na letišti. Že by ekonomická krize na trhu s kávou ? Abych nebyl negativní, nesedím za ty prachy na plechové lavici ale v polstrovaným křesle. Dokonce dobíjím i notebook. Letištní rozhlas hlásá "Achtung", že se nějakej "pasašírre" má dostavit na informace, nebo k odletu. Jdu vyhledat dabjůsí ať hned netrajdám po letadle. Musím si zvykat myslet anglicky.
Check-in. Sedíme v hale před branou, černozlaté letadlo Royal Jordanian sedí na place pod oknem, k čumáčku připnutý chobotek nástupního zařízení. Je docela zima. Mezi sedačkama v hale lítají nějaký děcka a dělají bordel. Než monika dořekne povzdechnutí "kdybs tak spadnul", dítě se válí po zemi, řve a dožaduje se pozornosti pro své kolínko. Následně ho bolí i prdelka. Do haly přichází rodinka s miminkem. Určitě bude celou cestu řvát na sedadle před námi. Děcko vřeští, mamina začíná kojit. K vedlejšímu chobotku přijíždí jiné letadlo. Technik přišel k dotáčejícím se lopatkám motoru, koukl nahoru, dolů, kamsi ukázal OK a odešel. Kontrola motoru za 20 vteřin. "OK, máme motor". Čekáme na odlet do Ománu neboli Amman. Dostávám hlad, těším se na jídlo do letadla. Lepeňáky došly. Teda snědli jsme je , přece to nevyhodíme, žejo. Omán, Omán - "ománkový víno", ale spíš tam bude prohibice.
Už nás pouštějí. Teda napřed first class, pak bussines. No a pak my, economy class. Tatík s miminem usedá před nás. Hurá. Naštěstí je letuška přesunuje malinko dopředu do první řady , kde budou mít místo mimino "obletovat". Letadlo má v opěradle LCD. Na třech sedadlech sedíme s Monikou sami. Start, instruktáž s vestou. LCD ožívají. Filmy mě nezaujaly ale jsou tam i hry. Do 10ti minut je jak moje tak sousední LCD zaseklé po spuštění hry BlackJack. Monika se mi směje a tak nakukuju k ní na film. Tulíme se u jednich sluchátek a já podřimuju. Let je klidný.
Přistání v Ammanu. Pilot cosi huhlá. Rozumím jen to, že by se ženy neměly vzdalovat od mužů a cosi o "lunch". Jestli byl v ceně, nebo nám říkal ať se rači nažerem a v letadle už nic nebude - to nevím. Takže jsem se raději nikam necpali a Monika mě drapla za křídlo. Lepeňáky už nebyly tak jsme snědli polystyren v čokoládě, fidorku a 6 gumovejch medvídků haribo z drogerie Droxi za 4 koruny. Urobili jsme si procházku po freeshopu, koupili 3deci vody za 3dolary (grrr) a našli si sedáky bez opěráků na které se dalo ve stylu homeless natáhnout a chvíli zavřít víko. "Přípoj" naštěstí letěl načas a v 0:25 místního (+1) jsme se dostali na palubu. Už to nebylo sedadlo 6HJ jako u A320 z vídně , ale 30HJ v A310. To znamená poslední řada. Zažili jsme menší vzrúšo s japoncema, kteří ačkoli měli místenky, neustále se přesazovali a dožadovali se sedět spolu. Blokovali uličku a obtěžovali jak tyco už seděli tak ty co si sednout teprve chtěli. K jídlu jsem si tentokrát nedal "the fish" ale "the chicken with rice". Na výběr byl ještě "the beaf", ale to znělo jak "the blaf". Vynikající papáníčko. Salátek s podezřelou zálivkou jsem měl 2x, Monča zeleninu nejí - leda filtrovanou přes vepříka. Trochu jsme se prospali. K snídani byl jujce, croasaint, nějaká bulka, máslo, jam, kousek sejra a mistička ovoce. Monča vyzobala ananas, zbytek byl můj. Personál letadla byl příjemný, hodně japonky, Příjemné byly převážně na japončíky i když se jim pletli vozíkům do cesty při svých procházkách po letadle a na záchod. Našince vpodstatě ignorovaly když mohly. Přistání v Bangkoku bylo díky vsoké teplotě horší, turbulence a přízemní efekt s letadlem pěkně zamávali. Arabčíci plácali ploutvema jak o život. Já neplácal. Nejsme v americkým filmu. Mě taky nikdo neplácal když jsem přistál v Hradci s Cessnou.
Den 2, 9.3.2009
Bangkok. Při vystupování z letadla problém. Lidé co seděli jinde než měli a neměli nad hlavami zavazadla se proplétají mezi těmi co už zavazadla mají a chtějí vystoupit. První krok do "thajského chobotku". Pěticentimetrovou škvírou mezi letadlem a chobotkem se dere klima, které nám bude následující dny dělat společnost. Vedro a vlhko. Jdeme s davem. Na imigračním zádná zdržovačka. Pas do skeneru, orazítkovat vízum, vyfotit kamerou xicht a další. Než jsme stačili dojít k pásu se zavazadly, už vyjížděla první zavazadla. Trošku jsme zmateně pobíhali po hale. Lety se dělí na internacionální a vnitrostátní ("domestic flights"). Našli jsme přepážku AirAsia, která nás přepraví na Phuket. Cestou jsem byl nějakým ochotným mužem od společnosti vyzpovídán odkud jsem, kam letím a jestli mám už koupenou letenku. Pokud pro mě nemají AirAsia místo, oni místo v letadle mají. To měl asi naučený, vždyť jsem mu řekl že letenku mám. Papíry vytištěné z mailu stačí k tomu aby jsme postoupili k přepážce Check-In. Ale až za hodinu. Sedli jsme si naproti Star Bucks cafe o patro níž, nebylo tam takové vedro. Děsnej průchoďák, lidičky chodí sem a tam, vozíky se přepravují po eskalátorech, lidé telefonují a shánějí se navzájem. Už jsem zahlédl první "bělochy" s "thajskou manželkou". Thajky jsou hezký. Mladý všechny. Nepochopil jsem jakto že tu není i nějaká škaredá. Asi je to tím, že jsou "exotické", proto se to asi našinci jeví tak jako mě. Jdu přestavit hodinky. Z Ománu na nich mám teď zhruba 11:00. Po úpravě nyní 16:00. Zajímavý. Ačkoli po snídani, pomalu čas k večeři. Monika nevydržela a zakoupila frape za 145BHT. Alespoň je ho půl litru a napijeme se oba. Jdu se kouknout k přepážce jestli už odbavují ať se zbavím zavazadel. Pokračujeme totiž na Phuket.
Zavazadel jsme se sice zbavili ale za jakou cenu. Monika prý "nikdy za nadváhu neplatila" (cheche), nicméně zde 425BHT. Váhu zavazadel sečetli a bylo z toho kolem 5kilo nadváhy. Osobní kontrola je i na vnitrostátních letech. Všechno musí dolů. Teda jako mikina, (ano kde jede klima je fakt kosa), pásek, řetízek, mobil zvlášť, počítač zvlášť. Odbavení, kontrola a přesun trvala necelou hodinu. V odletové hale jsme zjistili, že letadlo nikde. Zpoždění snad hodinu a něco. Když už jsme se konečně dočkali, byla už tma. Nalodění do letadla byla opět komplikace. Někteří jednci až v letadle zjistili, že nesedí spolu a jali se to řešit na místě s letuškama. No chudák holka dostala asi 2x spucunk telefonem od kapitána a začala to usazovat místenka nemístenka,
Po startu jedna thajka začala soustavně kašlat. Asi ptačí chřipka. My to přitahujeme. Rusák sedící vedle mě pustil Ipoda, a v autistické pozici s nakloněnou hlavou si začal mačkat jebáky na ruce, probírat špínu za nehtama, drbat na hlavě a tahat za strniště. Ne že bych neměl zlozvyky, ale toto je moc. Před námi seděli vzezřením filipínci. Jejich hovor byl spíš kdákavé krákání, nechápu jak se můžou dorozumět.Ještě že let byl tak krátký. Přistání na Phuketu probíhalo od moře. Byli jsme 50m vysoko, letadlo štrejchalo podvozkem o vrcholky vln. Zatím nejtvrdší přistání, hodně zpětného tahu a brždění. Letiště napucované, ale lidima narvané k prasknutí. Vylezli jsme z haly a po odražení prvních pár thajců nabízejících taxislužby se mě ujal jeden mladší mávající fotkou mikrobusu a cedulí Patong 150. Ujasnili jsme si pravidla (are you joking ? Only 150?) a nasedli do mercedesu s pocitem spousty ušetřených bátíků. Po malé nenápadné zastávce v tourist info nás skutečně vyložili kousek od hotelu. Vyšlápli jsme malej kopeček a spatřili po internetu vybraný hotel. Uprostřed čehosi jako prádelny a opravny aut se tyčila budova která působí velmi dobře. Obsluha byť zřejmě přihřátá ale příjemná nás ubytovala v místnůstce které se nedalo nic vytknout. Platba kartou bez problému.
Odhodili jsme zavazadla a vydali se ven na ulici. Objevili jsme stánek pouliční kuchyně a zakoupili cosi na způsob minibramboráčků bez brambor, zato s kokosem a bůh ví čím ještě. Byla tma, nebylo na to vidět a chutnalo to skvěle (ve světlech lampy to hrálo všema barvama včetně červené). Hned vedle se dělaly nudle. Takže s kalamárama a hned 2x. Porce 50THB. Dovlekli jsme se na cimru a spořádali to na ručníku v posteli. Veget. Skoro se to nedalo sníst (množstvím). Chutnalo to skvěle. Kalamáy pokapané limetkou ještě líp. A za ty prachy... . Usnuli jsme bez problémů ucaprtaní a usezení cestováním.
Den 3, 10.3.2009
"Den na zotavenou"
K snídani tousty, chleba, kuře jak z KFC, toust ve vajíčku, slaninka, párečky. Po snídani jsem si řekl o heslo k WiFi. Nefunguje. Přihlášen jsem, mám IP adresu ale data netečou. Místní mi poradili restart. Jen jsem se uchechtl a vyhověl jim. Když jsem jim ukázal že mám IP adresu a ping na bránu projde, koukali na mě jako na Budhu. A že zavolají opraváře. Budiž, kvůli netu tu nejsme. Nedalo mi to. V poledne Wifi opraveno. V podstatě tomu nic nebylo, jenže tu mají puštěný dva DHCP servery a já dostal adresu z toho špatného. Když jsem se dožadoval nějakých informací, hleděli na mě jak z jara (maj tu vůbec jaro ?). Nicméně mě pustili ke svýmu PC a já kouk na jejich nastavení. No a fungujeme. Následuje ležing u bazénu. Já teda spíš v bazénu. Bazén perfektně čistej z příjemnejch kachliček na dotyk. V poledne Monika absolvovala masáž. Thajka byla silnější - Monča cosi chrochtala blahem - 300BHT (pozn Sabai v česku 1200kč). Stále nemáme hlad. Monika mě fotí když spím. Nepublikovatelné snímky. Ve stánku u hotelu jsme koupili velký vody 15BHT kus. V hotelu chtěj 40 za 6deci (to si můžou však vy víte co a kam). Vydali jsme se na recepci domluvit nějaký ty "tripy" (výlety). Výlet loďmo na ostrov Jamese Bonda a přilehlé pláže (neexistuje si a má ostrov - nespravedlnost). Katalogová cena okolo 2800. Thajka překvapila slevou na 2000BHT/osoba. Super. PickUp (vyzvednutí) bude přímo od hotelu. Supeer ! Výlet na 3 ostrovy, nějaký kajakování, koupání na Lawa(nevím co to je) pláži, oběd na lodi, transfer k hotelu. No za ty prachy... . Když už jsme domlouvali zájezdy, vzali jsme i výlet po Phuketu (600BHT) a transfer na PhiPhi. Transfer na PhiPi jsme počítali v česku 800-1000 na osobu, my máme 1000BHT za oba dva. Zase spoustu korunek "doma" - Monika má radost. Slevy, to je její. Je podvečer okolo 17:00 a chystáme se opatřit si něco dobrého do bříšek. Přeci jen by se už do nich něco vlézt mohlo. Ještě k těm nudlím včera.. Nedal jsem si do nich chilli a dobře jsem udělal. Pálilo to jen od toho co zůstalo na pánvičce.
Po vycházce. Jsme ucaprtaní. Jelikož se nám zdálo 200BHT za 3/4 kilometru na Patong Beach moc, poslali jsme taxíka k.. palmě a šli pěcha. Trošku jsem koukal na místní telekomunikační a napajecí síť. Sem tam to jiskří, ale to asi nevadí. O nějakých bezpečnostních normách neslyšeli, vyhláška 50 u nich asi neplatí. Po cestě jsme koupili jakýsi smažený čtverečky. Člověk nechce být za blba aby se ptal co to je, pak by to už možná nejedl. Dostane se mu stejně odpovědi, která mu nic neřekne. Bylo to moc dobrý. Jako kdyby rybí kaše z ráže na styl smaženýho sejra. Pláž je městského typu, u ní areál pro děti a pro dospělý posilovna na pláži. Nic rozbité. U nás by to tam nebylo už vůbec.
Na pláži už skoro nikdo nebyl, protože sluníčko pomalu zapadalo. Blbec jsem vlezl celý natěšený a spocený i s pantoflema do moře a za odměnu se trápil s pískem po celou cestu zpět. Potkali jsme starší paní a koupili si za 20BHT půlku ananasu. Mňamka. Je tu obrovský provoz, pěšky jsme tu šli jediní, všichni jezdí na mopedech. Nutno podotknout že to nejsou žádný splašený křovinořezy ale minimálně 125ccm čtyřtakty, dokonce s řazením. Nedělá to ani moc hluk. Při návratu jsme objevili našeho známýho nudlaře ze včerejška a objednali si opět dvě porce. Ani jsme to nesnědli... Kdo mě zná ,neuvěří že ? Na pokoji sprcha, župánek a panthenol na záda. Ač jsem se mazal, sluníčko peklo jak o život a vypadám jako růžové prasátko.
Den 4, 11.3.2009
"výlety začínají"
Večer jsem odpadl při první větě zápisků. Výlet má jméno "Pang Nga Bay, Hong, Panak, Lawa a James Bond Island - Amazing Day Trip"
Vstávali jsme jako když zaspím do práce (7:00). Rychle na snídani - nic nového. Jen omeletka "with all". Sotva jsme se sbalili a ve smluvený termín 8:00 už stál venku mikrobus, který nás naložil vstříc dobrodružství. Udělali jsme kolečko okolo Patongu a postupně nabírali spolucestující. Nejdříve rusáky, potom nějaký evropany (nemluvili , nedalo se to poznat odkud jsou). Nakonec jsme čekali asi 20 minut na araba s arabkou. Jejich hotel byl v docela slušné stráni a zřejmě jim bylo zatěžko ho slézt. Z recepce pro ně vypravili auto. na Kata Beach jsme nabrali ještě angličana s japonkou. Pokusím se poděli to svůj první zážitek s thajským provozem. Jedete v "protisměru". Pod kola se vám pletou skůtry, jezdí se velmi rychle. Plná čára zřejmě vyznačuje doporučený střed vozovky. Policajti jediné co pokutují jsou helmy. Na skůtrech se píšou sms, děti vepředu před řidičem píšou úkoly, někteří jezdí i ve třech. Tak i v čtyřech se dá jak se přesvědčuji o malinko později. A co s miminem ? Vrazite ho i s dřevěnou židli mezi kolena. Ti movitější si místo dřevěné stoličky namontují kovovou.
Po příjezdu do "maríny" nás bubák onálepkoval, aby poznal kdo je jeho ovečka. Mají to vymakaný. Po molu jezdil náklaďák, který lidičky na korbě odveze k lodi. Molo je dlouhé, k vodě je daleko. Loď byla taková obyčejná bárka s přízemím pro personál a horní palubou pro klienty. Uprostřed barovej stůl. Vše opotřebované ale nikoli špinavé. Bubák se nám představil jako Sami, a lámanou anglinou nám sdělil o co půjde. Vše projistotu říkal dvakrát, takže bylo dost času opravit chyby v jeho výslovnosti a dírách v mé slovní zásobě. Vypluli jsme na cestu. Začala se rozdávat klasická kombinace Fanta,Kola,Sprite a voda. Vše v ceně zájezdu. My, ani ostatní tomu nechtli věřit. Po chvíli zdráhání nám ty nápoje skutečně vnutili. Pivo bylo za 80BHT. Sami napřed pustil disko, dost nahlas ,ale někdo ho poprosil o ztlumení takže zřejmě thajské remixy známých současných hitů zněly příjemně. Po čase je vyměnil za balady.
Cestovala s námi jedna němka, ta se po chvíli začala svíjet. Nebyl to epileptický záchvat jak jsme se v první chvíli domníval. Potlačil jsem výkřik "natoč to, vyhrajem kameru" a poočku jsme ji sledovali. Nakonec jsem těžce nápadně udělal krátký video na foťák. Frau byla velmi družná a tak jsem se po chvíli dozvěděl, že dvojice sedící naproti, je z Moskvy. Byli celkem normální, ani na nich nebylo poznat že jsou odkud jsou. Teda až na to, že s sebou táhli asi půlemtrovýho plyšovýho krokodýla v pyžamu a s batohem na zádech. Soustavně ho fotili třicetitisícovým Canonem. Fotili ho na lavičce, na zábradlí na přídi, se záchrannou vestou, na záchranné vestě.. . Že by nějaká antropomorfní personifikace ? Frau se přestala svíjet.
Začali jsme se blížit k ostrovům. Když přijíždíte, není poznat který to ten Bondův ostrov vlastně je. Semi to ochotně ukázal. Jak jste si všimli už to není bubák, ale Semi. Co nepobral na vzhledu, vykompenzoval šoumenstvím a upřímnou snahou bavit lidi. Kolem ostrova je mělko, loď by uvízla, takže nás přeložili do "long tail boat". To je taková ta dlouhá věc, se zvednutými konci, poháněná motorem z traktora a s dloooouhou tyčkou končící lodním šroubem. Přirazili jsme ke břehu a vyskákali do vody. Ihned jsem měl pantofle plné kousků mušlí, kterých jsem se zbavoval ještě druhý den. Jediné rovné místo před "šutrem" čučícím z vody bylo doslova přecpáno stánky se suvenýry. Prohlédli jsme si co bylo k prohlédnutí, udělali několik fotografií na místech, kde se zběsile fotografovali ostatní. Nutno podotknout že tam bylo doslova přecpáno. Václavák o sametové revoluci hadra. Snažili jsme se tvářit tak, že to místo skutečně poznáváme a že jsme "happy", protože máme fotku z místa kde stál James Bond. Ve skutečnosti Monika nedělní bondovky prospala a já si je zase nepamatuju. Teda alespoň ne tu z tohoto ostrova. Vydali jsme se zakoupit nějaký ten suvenýr. vybrali jsme si magnetky na lednici - pitomost co nezabere moc místa a nemusí se z ní pravidelně utírat prach. Každému je navíc jasné odkud je. Klasická smlouvačka pomocí kalkulačky. Původně to bylo 150 za jeden, po smlouvání 180 za dva. Dobrý, ne ? Asi 10 minut zvyhrazeného času pobytu na ostrově jsme přetrpěli v nějaké jeskyni, mezi zběsile se družícími a fotografujícími se japončíky. Jak se přestanete hýbat okamžitě z vás teče pot. Přirazila loď a my naskákali dovnitř. Italové, kteří naskákali vzadu se drali dopředu, Sami je pak poslal dozadu, protože předek byl na písku a nedalo by se odplout. My šli předem a zůstali uprostřed.
Opět jsme přeskákali do "mateřské lodi". Vydali jsme se k dalšímu ostrovu. Jméno si už nepamatuju, možná ho časem dohledám podle GPS. Po cestě jsme se potkali s větší lodí stejné společnosti a byli jsme vybaveni jídlem. Před kajakováním byl raut. Opět zdarma (v ceně zájezdu). Bílá rýže dělaná v páře, hnědá rýže s kokosem, klasický čínský nudle, nějaká rybička na gárliku, obalený fritovaný cibulový kroužky, obalované mladé cibulky se stonkem, mladé kukuřičky a mrkev. Pak nějaké kuřecí kousky s houbami, cibulí, bambusem a bůhví čím. Kuřecí špalíky na způsob KFC, dušená a čerstvá zelenina. Jako dezert vodní meloun a ananas. Naprali jsme si bachůrky a ani jsme to nesnědli všechno. Po obědě nás přecpaná a funící prasátka rozčlenili do nafukovacích člunů a přidělili maníka s pádlem. Nás si vybral Semi, šli jsme až nalodil všechny ostatní. Propluli jsme jeskyněmi, koukali na přírodu a dostalo se nám výkladu o rostlinách, přílivu a odlivu. Semi byl moc příjemný, zkoušel vyslovovat naše jména, ale moc mu to nešlo.
Tyto ostrovy jsou součástí andamanského národního parku. Nesmí se tam cokoli házet do vody a neměl by se tam dělat ani hluk. Někteří jedinci z naší výpravy to nepochopili a halekali na lesy. Je dokonce zakázáno se dotýkat skal. Opět nalodění , popojezd 15 minut k dalšímu ostrovu a opět "kájáking". Tady si hoši mákli. Odliv sílil a když jsme pluli dovnitř bylo to proti vytékající vodě z vniřní laguny. Slibované opičky se neukázaly. Monika si spletla fikus s mangrovníkem. Semi vše hned uvedl na pravou míru.
Po nalodění a popojezdu na druhou stranu ostrova, jsme dostali možnost si "kájáking" vyzkoušet. Protože bylo poledne, nedalo se na slunci vydržet. Zamířil jsem proto na pláž co byla ve stínu. Jestli teď čekáte popis nějakých intimností, tak jste na omylu. Hned vedle přirazili soudruzi z ruska a dvě soudružky ze singapuru. Jeden z posádky se pokoušel navázovat se Singapurem družbu. Stejně byl čas akorát se vykoupat. Voda byla špinavá. Dno tvoří blatíčko a v době mezi přílivem a odlivem se to blatíčko proudící vodou víří. Nezbývalo než se vydat zpět. Během cesty byla travesti show. Takový tichý Semiho kolega, který se cestou moc neprojevoval to rozbalil. Vylodění, transport náklaďákem na břeh. Vystupovali jsme sand o 2,5 metru níže. Na odhalených březích domorodci sbírali krevetky. Semi se s námi rozloučil, dostali jsme VCD (ještě nevím co na něm je) a koupili si vlastní fotku na kajaku zarámovanu s mušlema. Monča měla děsnou radost. Žvatlala o tom snad ještě dvě hodiny. Naložili nás do mikrobusů a vydali se s námi do hotelú. Sotva jsem se v busu podivili že nejsme unavení, začali jsme tlouct špačky. To je skoro bratrovražda že ? Napsat tlouct čížky by nešlo. Monika mě skoro nebije. Je to miláček.
Osprchovali jsme se a já usnul nad třetí větou tohoto povídání. Spali jsme snad 12hodin.
Nutno podotknout že to byl nejlepší výlet co jsme kdy zažili. Nenásilné zábavné putování, posádka se netvářila nijak nadřazeně. Servis v podobě jídla a pití byl v porovnání s podobnými výlety v chorvatsku, itálii nebo egyptě luxusní.
Den 5, 12.3.2009
Výlet po Phuketu
Na snídani skoro nic nového. Pouze salát z krevet na studeno. Dobrůtka. Monice se z rýže šikmí oči.
Minibus nás vyzvedl na čas. Stavili jsme se ještě v jednom hotelu pro skupinu dánů. Průvodkyni dělala maličká příjemná (vdaná) thajka. Její jméno bylo šílené. V nagličtině to bylo Lotos. Řidič se jmenoval v překladu z thajštiny "Prase". Prý když se podíváme na jeho bříško.. A ještě se mu přezdívá "little elephant". už spolu pracují hodně dlouho, je skoro jako její bratr a proto si může z něj takhle utahovat.
První zastávkou byla plantáž, kde se z "rubber trees" sbíral "rubber". No nevím, mě to připadalo že sbírají obyčejný kaučuk, akorát se mi nezdála ta bílá barva. Vypěstovat strom kaučukovníku do stavu že z něj lze kaučuk odebírat trvá od semínka 7 let. Zatímco mladý stromek dorůstá, okolo něj se pěstují ananasy, banány a mango. Kdyby ta plocha ležela ladem, lidé by také zaháleli a nevydělávali peníze. V Thajsku se prý říká "no many , no live". Dorůstá věku 30ti let, kdy se pokácí a postaví se z něj dům, nebo se z něj udělá nábytek. Kaučuk lze sbírat jednou denně. Je to lépe dělat ráno nebo večer (v noci). Je chladněji, lépe se pracuje, strom má víc vláhy, míza je řidší, vytéká rychleji a ve větším množství. Lze udělat jen 1 řez denně. Sbírání kaučuku v noci ale znamená, že pracovník musí být oblečen "od hlavy k patě" aby ho neohrožovali hadi, štíři, brouci a divá zvěř. Natečený kaučuk se z kokosáčků sleje do větší nádoby (pekáče) a nechá se na slunci ztuhnout. Po té se z něj v prvním lisu odstraní až 60 procent vody. Opláchne se směsí z vody a tajných chemikálií aby neplesnivěl. Do placky se dalším lisem nadělají rýhy. Ty zvětší jeho plochu a usnadní usušení. Výsledná barva je jak je vidět na fotce podobná barvě prezervativu, který se z něj pro svoji pevnost také mimo jiné vyrábí. Spadlé listy kaučukovníku také nezůstanou bez užitku. Na několik týdnů se naloží do spešl chemické lázně (louh) ve které se zbaví měkkých částí. Ze zbylého vysušeného žilkování listů se pak vyrábí různé předměty, jako květiny, motýli nebo náhrdelníky.
Zajímavé. Zajímavější ale byla ukázka thajské kuchyně. zbystřil jsem pozornost. Lotos nakrájela jednotlivé koření, cibulky česnek a klestí do hmoždíře. Vše je na videu. Po té požádala některou z přítomných dam aby to v tom hmoždíři "rozmlátila". Protože Monika fotila kdejaká zákoutíčka, kytky, brouky a fontánky, nedávala pozor. Zavolal jsem ji a sdělil jí že byla dobrovolně vybrána. Ochotně se toho ujala a začala drtit. Intenzita asi tak úder za vteřinu. Lotos zatím vyprávěla příběh jak jde v souladu s thajskými tradicemi ženich požádat rodiče vyvolené o ruku. Je tradicí že nevěsta chystá tradiční thajskou polévku z tohoto kořenía kokosového mléka. Při přípravě se musí z kuchyně ozývat "buchbuchbuchbuchbuch a možná ještě rychleji". Neboli čím rychleji tím lépe. Když by slyšel něco takového jako se ozývá od moniky, měl by rychle vzít nohy na ramena. Jinak mu hrozí že než se polévky dočká umře hladem. Ještě že se Monika polívkama vůbec nezdržuje a nerozumí anglicky ... .
Zakoupili jsme nějakou tu blbost od babky, která vypadala, že když si od ní nic nekoupíme, za 10minut určitě umře na chudobu a naskákali do vychlazeného minibusu.
Zavezl nás na vyhlídkovou terásku ze které jsme spatřili Patong a Karon beach. Pěkný výhled ale taky obrovské vedro, roztékal jsem se za živa. Místní podnikavé dorostenky si opodál postavily stánek s chlazenými nápoji a při cestě zpět se dožadovaly naší pozornosti. Marně. Studený pitivo do rozpáleného těla je ta největší blbost co se dá vymyslet. Pokud Vám múžu poradit, nedělějte to. V dálce na horizontu jsme viděli "the Big Budha statue" - sochu velkého Budhy, který byl naší další zastávkou.
Dostali jsme instrukce, že u mužů je to jedno, ale ženy musí být při vstupu k Budhovi "very polite". V praxi to asi znamená, že Vám nemůžou lézt kolena a ramena dámy. Já tam naběhl v kraťákách a nevadilo to. Dámy co ta kriteria nesplňovaly , nafasovaly elegantní šátky na zahalení příslušných partií těla. "The Big Budha" je starý teprve rok a stále se staví. Při průchodu výrobní halou jsme si prohlédli jak se vyrábějí jednotlivé součástky. Betonový dutý skelet který byl na něco nastříkán je následně polepován mramorovými destičkami. Ty jsou následně broušeny a leštěny do požadovaného tvaru a lesku psích kulek. Jednotlivé destičky je možno zakoupit. Né že by jste si je teda mohli za 300BHT narvat do batůžku a odvézt domů na zahradní altán. Je Vám umožněno se na destičku (modrou) lihovou fixou podepsat, případně připojit nějaké to přání. Destička bude bude po té přilepena podpisem dospod na Budhu. Každá z komponent která je na Budhu umístěna nemůže být "jen tak" namontována. Musí být napřed posvěcena. U paty Budhy probíhají jednou za týden obřady, které tyto komponenty posvěcují a zahánějí zlé duchy. Schody k Budhovi lemují orchideje a zavěšené zvonečky. Každý si tam může pověsit svůj zvoneček. Samozřejmě že za 300BHT. Budha již nyní stál přes 30mil BHT. Nějakej milodárek je zapotřebí, když potřebujete aby Budha přimhouřil sem tam očičko. To chápu. Na vrcholku nebyly stromy a tak mírný větřík dokázal zmírnit vedro, které ze mě dělalo klienta doktora Choholouška. Po cestě k minibusu jsme už zase připomínali zmoklé chcíplé slepice. Lotos nás osvěžila chladnou, nikoli ledovou vodou v kelímku.
Transport do továrny na výrobu Kechunat. Šmarja co je zase toto ? Ajo ! Kokonat a kechunat. Kešu oříšky. Jeden plod , jeden oříšek. Navíc má na sobě tvrdou slupku, kterou je potřeba opatrně v lisu odstranit. Za hodinu se dá naloupat kilo oříšků. Dělá se to ručně a průměrně za směnu člověk udělá 5kilo. Potom se různě ochucují. No já nevím, mě by asi přešla chuť po celým dni loupání. Uchňapla nás thaječka ve stejnokroji co vypadala že zdrhla z šesté obecné. Velmi mile nám cpala pod rypáčky kešu oříškyna ochutnání a "chceš, nechceš, kolik ?". Když jste řekli že chcete, šup to do košíčku. člověk ji ale musel včas zastavit, nebo vy Vám tam vyskládala celý regál. Taková velmi nenásilně násilná donucovačka nákupu. Ochucený to mají kde čím. Některé jsou dobré jako sezam s medem, některé ne - s durmanem. Ovšem až do chvíle kdy ochutnáte s chilli. Pak už je to všechno jedno. vše chutná chilli. Co bylo zajímavý, dělá se z toho i sirup. Naředěný s vodou to chutná překvapivě lahodně (vychlazené). Bylo to taky velmi lahodně drahé. No a když už dojdou příchutě kešu, máme pořád plátky sušeného a kandovaného kde čeho. Děvčica velmi brzo pochopila ,že u nás jí pšenka nepokvete a letem světem nás odbavila k pokladně. Po cestě dávala ochutnat ty nejpodivnější a mnohdy nechutné věci, včetně durmanu. Prý delikatesa. Tak jako jo, ale musel jsem se hodně přemoct to spolknout.
Zatávka v objektu, který nazývali chrámem. Asijské stavby, všude plno pozlaceného a mramoru. vzhledem k podnebí a okolní teplotě jsem si to prohlídl docela se zajmem. Vnitřní prostory se mi líbily víc než exteriéry. Venku stál náš první prodavač rýže v bambusu. Zatím jsem to znal jen z vyprávění od Moniky. Vinikající, mírně nasladlé slepené cosi za 20BHT kus. Další "atrakcí" byla prodejna včelích produktů. Když pominu že to bylo opět rafinovaně naplánováno abychom něco koupili, postřehl jsem několik zajímavých faktů, které jsem nevěděl. Medu bude asi víc druhů, jeden byl dokonce nesmíchatelný s vodou (ne opravdu nevím proč). Druhý se při natahování nerozpojil. Prý s nekvalitním medem to udělat nejde. Púl lira za 500kč, nekupte to... . Naše skupinka byla po té, co neprojevila zájem o některý z těchto jistě zdraví prospěšných produktů zájem vypoklokonkována do výhně na ulici. Asi nepochopili, že peněžence by to rozhodně dobře neudělalo. Přesun na další atrakci. Dostali jsme instruktáž jak se vyrábí přírodní perly a nahnali nás do místní filiálky "Klenoty a.s.". Místnost s rozměry dvou tělocvičen, pulty se šperky všude kam se podíváte. Každých pár pultů střežil jeden domorodec. Pokud jste se neopatrně k jednomu z pultů přiblížili, hbitě přiskočili a začali nabízet. Chcete toto, a toto , a toto je pěkný a stojí to jen tolik a tolik. Monice tak zářily oči, že museli tlumit osvětlení. Zakotvili jsme u perel s diamanty. Když jsem slečně vysvětloval ať se neobtěžuje, že stejně nemáme peníze, mazaně odvětila že stačí i karta(platební). "Ale tu mám samozřejmě v hotelu madam".. ani to není problém, "Zabalíme dovezeme do hotelu, zaplatíte kartou. Bereme Visa,Mastercard"... .Popad jsem Monču za křídlo a táhl ji pryč až jsem se opotil. Jako odmněnu že jsme to přežili nás vzali na občerstvení, kde si každý mohl dát nápoj na jaký měl chuť. Lotos mě ucňapla a že musím vyzkoušet jejich typickou thajskou polívku z ingrediencí, které nazačátku ukazovala. Což o to , polévka to byla dobrá, jenže pálila jak čert. A to Lotos brblala, že jako do ní na její vkus dali málo chilli. Ice cofee pomohlo zmírnit to co se mi odehrávalo v ústech.
Poslední zastávkou byl nějaký supermarket. Prošli jsme obchoďák jen letmo. Televize tam mají za stejný peníz, notebooky jakbysmet. Jídlo je tam nepopsatelně levné. Čokoláda naopak drahá. Naložili nás do auta a konečně vraceli do hotelu. Po cestě se nám dostalo informací jak se trénují sloni, teda spíš slonice. Sloni prý cvičit nejdou, jsou moc agresivní. Když je slonice šikovná , jde do cirkusu. Když je sice nešikovná ale poslouchá, jde do lesa tahat dřevo. Když je lenošná tahat dřevo, vozí turisty.Když je nemocná, jde na jatka. Sloní doktor je prý "too expensive". Zdravý slon sežere denně 300kilo žrádla. Nějaký listy, banány a bůhví co ještě. To bude asi něco jako Ford Mustang známýho. Ten prý žere i trávu u silnice. S opicema je také legrace. Nevím který teda cvičí, ale ty co cvičit jdou, jdou do školy když je jim půl roku. Ano, skutečně tu i opice chodí do školy. Nejřív se opička učí jak se šplhá na kokosovou palmu. Pak ty co přežijí dostávají školení o tom jak poznat zralý kokos od nezralého. Některé dokonce poznají i jak je kvalitní. To je takový cvičitelský oříšek. Opičky jsou barvoslepé, naučit ji sbírat kokosy podle barvy nejde. A vysvětlete opici jak voní zralý kokos. Člověk dokáže posbírat z palmy za den 40 kokosů (těch co je potřeba sebrat, nedozrávají zaroveň). Pracuje se ve výšce a je to pro člověka nebezpečné. Takovej šikovnej opičák zvládne 400 až 500, ti nejlepší až 1000 kokosáků za "směnu". Ti blbí, nebo lenošní se pak místo sbírání kokosů učí fotit, předvádět různé kejkle, pít na požádání pivo a obtěžovat turisty. Gibon se prý cvičit nedá, neb je blbej a zlej. Opice neopice já už chci do bazénu. Lotos se s námi rozloučila dotazníkem pro zaměstnavatele.
Bazén byl fajn a dokonce jsem si u něj i schrupnul.
Den 6, 13.3.2009
Snídaně setrvalý stav. Ležení u bazénu. Sledujeme cvrkot. Švédů tu přibývá. Že by se chystali obléhat královský palác ? Měl bych místním poradit tu fintu s hodinama. Jenže já jsem tu neviděl žádné hodiny, natož kostel. Pouze mešita je opodál ale na té hodiny nejsou. Opět byl ráno problém s WiFi. Když se dožaduju nějakého vysvětlení , jsem posazen před jejich počítač, ať si vyřeším co potřebuju. Pokouším se komunikovat. V této oblasti mi neselhává slovní zásoba. Leč protistrana zřejmě není technického typu a tak jen lomí rukama , krčí ramena a omlouvá se. Občas to prý jede, občas ne. Chvíli se jim vrtám v routeru (ADSL) vytahuji vizitku O2 a poskytuji informace co že si myslím že tomu je. Odpovědí je otázka, zda je to "electricity problem in maj rum". Vzdávám to. Beru knížku a vracím se k bazénku. Místo odpovědi na "thank you good bye" když odevzdávám klíč od pokoje slečnu obdařím takovým xichtem, že mi jí je snad nakonec i líto. Nicméně za dvě hodinky již vše běží jak má. A pak že to nejde...
Večer vyrážíme na Patong Beach road. Kupujeme ve family marketu nějaký ten sandwich aby Monča neumřela hlady. Monča mně zatahuje do krámku se zmrzlinou, kde dvě tahječky při příchodu i zazpívají zakroutí prdelkami taneček a poklonu. Supeeer. Mistička zmrzliny 145BHT. Každou o kterou měl člověk zájem daly pidilopatičkou předem ochutnat. Ale byla dobrá. Holky donesly i vodu na zapití, na stolech nechyběly ubrousky na utření tlamiček. Při odchodu opět předvedly zpívací číslo. Maj to vymakaný.
U babky s pojízdnou pekárnou palačinek jsme zakoupili její produkt. Mě to chutnalo. S kokosem, politý sirupem. Akurát se to trochu lepilo ne ten papírovej tácek. Vydali jsme se nazpět. Starbucks cofee jsme minuli a zakoupili kafe v nějaké místní napodobenině. Já měl ICE FRAPEE , Monika Frape normální. Mě to chutnalo, ona cosi brblala.
V temných zákoutích už začaly postávat zřejmě místní kultunrní pracovničky. Dokonce mi jeden "boss" jednu nabízel za 2000BHT. Chm chm chm, Pak jsme míjeli pomalu se plnící bary nočním životem. Některé měly přímo na straně k silnici barpult, baržidle a tam byla děvčata naskládaná jedna vedle druhé. Zboží k prohlédnutí. Pořád jsem si lámal hlavu , jak ti postarší evropani k místní děvčici přijdou.Teď už mi začíná svítat... .
V jedené uličce jsme zakoupili něco málo pochutin. Mnou vybraná pochutina na špejli ,ogrilovaná na roštu putovala do koše. Nebylo to dopečený. nicméně chutné to bylo, bylo to i hodně marinované. Nechtěl jsem ale rizkovat případné žaludeční komplikace. Nemocnice mají sice luxusní ale nechtěl bych se omylem probudit bez pindíka a s nádhernejma trojkama. Monika se vybavila prasečím pařátem. Ne jako talisman, ale k jídlu. Mělo to takovou univerzální chuť toho jejich koření, který snad cpou do všeho. Vydali jsme se mezi skůtry zpět do hotýlku. Opět kolem místní pobočky "Rumler elektro" (na fotkách). Ivoši promiň, ale vymyslela to Monika.
Den 7
Poslední dopoledne na Phuketu.
Den odjezdu na PhiPhi.
Ráno vydatná snídaně.Dal jsem si tři tousty a vepřový medajlonky( mimo jiné ). šefová stále načučená. Sbalili jsme si věci a naschvál šli k bazénu. Check out je do 12 hodin. Hotel se naplnil, Nově příchozí človíček. Dožaduje se pokoje. Šéfka nu vysvětluje že check in je od 14, ale že bude moct jít do pokoje už v 1300. Načež človíček opakuje požadavek. Francouz. Francouzsky tu nikdo neumí. To si spletl kolonii. Nutno napsat že je to starší pán. NIc naplat komunikace nadále vázne. Nakonec se nějak rukama nohama a obrázkama, domluvili. Ulehl u bazénu, A že by si dal kafe. Šéfka hlásí, že snídani má až zejtra, že si musí zaplatit. Peníze až na prvním místě. Nutno říct že ho tam měli na snídani předvařeního snad dva litry. Teda zaplatil. (Monika říká, že teda nakonec neplatil...) U bazénu leží vedla nás. Když vletím do bazénu a viditelně i slyšitelně se mi uleví (jako od tepla ne třeba plyny), pousměje se. Jestli prý mluvím Francuzsky. Ne neumím, jen anglicky a ještě k tomu blbě. Italsky ? Ne taky ne. Začíná ukazovat na nebe a na hodinky. Používám univerzální izerovo eee (nerozumím, nechápu souvislosti). Opakuje otázku, já nechápu souvislosti. Opět ukazování na oblohu. Sorry ale já fakt nevim o co ti jde.
Přihází asistentka šéfové. Ať jako de, že má pokoj. Je radosten. Ale jen chvíli. Nafasovává cimru v přízemí vedle skůtrů. Ta se mu nelíbí jako všem co ji měli dostat před ním. Holt musí vydržet a zase táhne kufřík k bazénku. Na mém pokoji zřejmě voní telefon. Chi chi.
Je asi 3/4 a 12, jdeme na pokoj , balíme věci a provádáme checkout. A že mám počkat. Hm a říct na co jako to by bylo moc. Domluva přes vysílačku, nic jsme neukradli, v lednici je také vše. Nejsme blbí, 3 deci vody za 40B, když vedle hotelu má za 15 domorodec litr a půl.. . Zavazadla nám schovává slečna (paní nebude, kdo by si takovou čůzu vnamyšlenou vzal) do kanclu. Žádný úsměv, asi jsem ji tím internetem fakt naštval. Blíží se 13:00, převlíkáváme se na WC a jdeme k recepci. Drožka měla spoždení 5 minut. Lepíme se s Monikou na sebe v předu u řidiče, minibus narvaný lidma. Vyplivuje nás v přístavu. Fasujeme nálepku a nalodění na boat. Je to jako v letadle. Asi 30 řad sedadel 2x po třech, na každým v pohotovostní poloze nasazena záchranná vesta. Zapínám GPS. Po asi půlhodině čekání kdy sledujeme okolní cvrkot v přístavu vyrážíme. Dvoumotorová lodička pěkně ukrajuje vodu. Ani to moc nehází. Na volném moři jen malinko víc cákáme vodu. Lidičky neustále chodí sem tam jako v letadle, každej vyleze nahoru a hned se vrací. Kousek dál od nás sedí první čech za 7 dní pobytu. Studuje velkého průvodce thajskem. Osádka vyráží na lov. Ne teda že by lovili rybičky, ale do svých sítí se snaží ulovit nás. Mají úhlednou nepromokavou složku s nepromokavým obsahem. A že "ahoj, odkud jsi, a už máš zabukovanej hotel ?" My jo a ztrácí zájem. To je sviňa ten internet. Bere jim kšefty. Před náma dvojice listuje v nabízených hotelech, Monča nakukuje přes rameno a mezi sedadly. Kráááásnej hotel. 3500 za noc. Jen se uchechtáváme, že to my máme za 5 dní. Ale taky je možné že za ty prachy budeme spát ve stanu. Začínám být malinko nervózní. Přecijen člověk jede do neznáma. Asi za hodinu se před námi otevírá zátoka Ton Sai a thajská válečná loď kotvící v něm. Vyštracháváme se na molo s kuframa. Odrážíme první taxikáře. Toho druhého už ne. Asi nás natáhl. 200 za osobu. Long tail boat valí docela rychle. Možná i rychleji než ferry,
Vylodění a již nás čeká horolezecký výstup. Trošku se děsím, jak tam ty naše šestnáctikilová zavazadla dostanu, ale naštestí je tam lanovka. Šplháme coby terénkoza nahoru. Rezavé zábradlí, příčky v hojném množství vyspravované. Nevím, jestli mě polívá pot z toho v čem budem bydlet, nebo z těch schodů. Jsme nahoře. Nacházíme cosi jako recepci,kuchyň kiosek s pohledama dohromady. Asi pan šéf si ode mne bere papíry. Go there, there and there, Tady mám klíč. Cosi s číslem M8. Moc toho nenamluvil. Obecně tu nikdo z místních nic moc nenamluví. Jdeme cestičkou na vrcholku hory. Okolo rostou kokosy, banány a spousta dalších neznámých plodin. Teda možná by jsme poznali co to je , kdyby to bylo zralé, Jdeme i kolem Kešuovníku. Spadané plody se válejí všude kolem a ani to nikdo nesbírá. Z měkké části plodu hnijícího na zemi je cítit nezaměnitelná vůně kvasu. Proč to nesbíraj do škopku ? Jsou to docela velký kousky , sbíralo by se rozhodně líp jak třešně. Míjíme i hejno hus u místní "lundry". Nacházíme bungalowy na vývhodní straně. Popis zněl "fan only". Odemykáme a koukáme na prostor asi 6x6 metrů z něhož jeden rožek užírá koupelno a záchod. Jedna dvojpostel ze značně proleželou matrací. Jeden stolík a jedna věc se šprušlema, pravděpodobně jako věšák. Toť vše. Teda až na dva gekony na WC. Bereme si suché oblečení a vyrážíme na obhlídku bojiště.
Plastová restaurace u recepce nás neoslovila, proto slézáme schody a usazujeme se v plážové restauraci. Sbitá, nahrubo obroušená prkna a hranoly, pláty stromu jako sedáky, taktéž stůl. Nahoře střecha z palmových listů. Na sedácích molitanové očalouněné čtverce. Sedoleží se na tom docela pohodlně. Vybíráme si nudle s mořskejma potvorama. Já si dávám Ice Cofee a Monika nějakej kokosovej Shake. Vše chutné. Při placení říkám "thank you", Monika děkují. A ono se kupodivu ozve "prosím".
Asi jsme v tom správným resortu pro čechy. Na recepci visí uprostřed vlajek ta naše. S plnými bříšky uléháme na záhořovo lože. Přírodní konzert je puštěn naplno. Gekoni,cikády a nějací ptáci. Asi se něco děje. Sotva začínáme klimbat, přihnala se bouřka. Wigwam se klepe, skrz síťování sem cáká voda. Odsouváme postel do středu místnosti. Prší asi dvě hodiny. Na teplotu to nemělo vliv. Při každém podivném zvuku rozsvěcuji baterku a hledám viníka. Za chvíli na to kašlu, protože v podstatě svítím pořád.
Den 8
Velkej gekon zmizel, malej utek za náma. Asi se sám bojí.Snídaně. Dole nefungují, proto opět výstup zpátky nahoru. Dávám si americkou snídani 160BHT (dva tousty, máslo JAM, dvě volský oka, zelenina, ovocný talíř,pláteček šunky, páreček. Monika jen ty volský oka. Svoje kafe jí přenechávám (prý pěkně hnusný) a já si vychutnávám šťávu z pomerančů. Píšeme svá jména na tabuli společnéhbo výletu. Po snídani nacházíme něco čemu se tu říká "small beach". Jde se tam banánovou plantáží z kopce dolů. Před námi se tu hnala voda včerejší bouřky. Nacházíme pidiplážičku. Všude život. Kroě dvou důchodkyň cosi hledajících v písku a mezi kamením, a asi stovkou krabů jsme tu sami. Moře je divoké a nese s sebou kousky vegetace. Na slunci se moc vydržet nedá, proto usedám na kamen do stínu a čtu si, I tak jsem za chvilku mokrý potem. Zchlazuji se v moři. Příliv. Hladina se zvedá a my se musíme s osuškama posouvat nahoru. Přicházejí nějaký lidi. Na obzoru řádí bouřka a tak nějak se to kaboní. Zvedl se vítr a tak raději vyklízíme bojové pozice, kterén jsou hned obsazeny krabíky. Po příchodu do domku to vypadá že z bouřky nic nebude. Ne. Tuto půlhodinu ne. Ale tu další se k nám žene něco, co nás asi neobejde. A je to tu. Parádní tropická bouřka. Pochrupkáváme. Ochladilo se. Po bouřce se vydáváme na Long Beach. Dole u thajčešek si dáváme nudle. Zkouším jiné. Monika má radost, jsou to takové široké rozblemcané. Nechutná to špatně. Já piju ananasovej juice, Monča jogurtovo mléčnej shake (to ještě neví jak za něj večer zaplatí). Při placení zase trochu té české konverzace a jdeme dál po pláži. Monika mě ukecává na masáž. Uléháme společně na matraci a užíváme si masáž kokosovým olejem. Pěkně to voní. Po masáži usedáme do vedlejší plážové restaurace a dáváme si plněný cosi, a já obalovaný cibulový kolečka.
Vydali jsme se do wigwamu.Cestou jsme zjistili, že jsme na té masáži byli 1,5hodiny. Nikde tu nejsou skoro lidi. Pláže prázdné, hospůdky taky. Podivné, Personál je tu těžce v přesile. Vešer jsem se koukl na nějaký film a dočetli jsme knihy.Monika měla rychlou řídkou příhodu.
Den 9
Na výlet se dopsala spooousta lidí. K snídani si dáváme sandwich, tři patra plněný kde čím. Dobrůtka. Jdeme se převlíct. Výlet nás stojí 1100BHT plus 400 za vstup do parku. Nevíme jestli to je bouda, Monika říká že vstupné zrušili. Já si myslím že zrušili platbu za víza a na půlku vstup do parku. Cedule tomu tak odpovídají. Za nějakýho adulta chtějí 400.
V 9 už stepujem u recepce. Skupinka co jede s náme teprve snídá. Takoví frajírci, anglicky hovořící, co mají hodně času na to trávit ho v posilovně. Taky bych tam byl, kdybych bral od papínka rentu. Veze si to s sebou nějaký děvčata. Typy tak k těm z posilovny. Úplně blbý, chichotaj se na požádání. Domácí vybírá vstupné do parku, Skupinka to těžce nepochopila. Já zas nechápu co nechápou oni. Jsme v lodi. No v lodi, v tuktuku, taxíku, opět pokus s výběrem vstupného. Tentokrát to pochopili. Pokud nezaplatíš, musíš zůstat v lodi. Nebýt pak jup to the sea, tobe byt hotko a byt velmi mrzuta. Milion keců, přelézání, Sednou si dopředu neudělají místo, pak se diví že ti co přes ně přelízají do nich strkají. Ach jo.
Vypluli jsme.Protože nás je moc, lodička má menší problémy s ponorem. Malinko to občas cákne dovnitř přes okraj lodi. Pár vedle nás řeží zřejmě vztahovou krizi. Volně bych to přeložil asi takto : "ty debile, cos to vybral za místa, jsem namalované, hele , už mi teče řasenka, není voděodolná. a moje maska, no to jsem si mohla myslet že vybereš takovýhle místo..." Boha stejně ja snad 40 stupňů, tak menší sprcha osvěží.
Nutno podotknout že vzadu sedí kamarádky a kamarádi na 3 lavicích, Kdyby se jen malinko uskromnili , čtyři se tam pohodlně vejdou. Ale nic.. Na nás to taky cáká, První pláž na Bamboo island, šnorchlování. Vyhrazený prostor kam nemohou lodě s kotvama. Pěkný ale jednotvárný. Korál, malej korál, velkej korál, větší korál. Ryba , zase ryba. Velká ryba, malá ryba. Jinej druh korálu, a jiná ryba. Při pobřeží vlny víří písek a vše je posněžené. Nutno podotknout že tak jemnou a bílou pláž jsem ještě nikdy neviděl. Opravdu jak z těch pohledů. A nejen že je bílý ale je i perfektně jemný a moc nepálí i když na něj svítí sluníčko. Asi je to tím, že ho tvoří částečky korálů a to je keramika. Lezem do velmi vratké lodi asi po hodině. Popojeli jsme jen pár metrů od břehu, hážem kotvu do písku a že "snorkelink here". Tak jo no. Skáču do vody. Jak tak koukám jako jediný vím že se skáče zadem. Ne proto že mám ploutve ale aby vám voda nestrhla brýle. Takž někteří kuckají a vybírají si sůl z očí. Nenamazal jsem si obličej tak mi do brejlí maličko teče. Všici se ráchají na jednom místě a bez nadšení sledují dno. Já si vzal i ploutve tak to beru tak trochu zeširoka. Najednou ve mě malinko hrkne, Veliká doutníkovitá silueta na dně. Ne, nevím jestli by to mohl být žralok ale toto není, Sedí na dně. Snad jen jeden druh žraloka nemusí plavat aby se neudusil, Tomuhle navíc chybí zadní ploutve pro žraloky typické. Opatrně nakukuju zapředu a v tlamičce nemá zuby. Mávám na ostatní ať se jdou kouknout. Byl to asi mořský sumec. Podobal se tomu našemu. Dělka asi tak 1,5 metru. Potopil jsem se k němu ale dotknout jsem se neodvážil, maličko se vrtěl když jsem plaval okolo. Přecejen člověk by se mohl splést a nemusel by to být mírumilovný tvor. Monika mi u lodi nevěří a ukazuje na deseticentimetrový rybičky plující okolo lodi... . Opět do lodi a okolo PhiPhi na Monkey beach. Tam dostáváme i proviant a vodu. Každej, Máme radost, zase ušetříme. K papání je rýže s kuřecím masem. Jako dezert banán a čtvrtka ananasu. Ananas je lepší než na Phuketu. Měkkej ale neteče a lahodně sladkej. Vyrážím na šnorchlování. Okolo šnorchlují mraky lidí. Celkem tam není nic vidět, proto plavu malinko dál, Ve větší hloubce je to už zajímavější, Dno je členitější i víc barevné. Nemám olova. Archimedův zákon funguje a já jsem neustále nemilosrdně vytahován k hladině. A pak že bejt oplácnutej nemá výhodu, Neutopíte se. Nalodit, přesun, vylodit. Pláž z filnu "pláž", neboly Maya bay. Hmm, ve filmu byla větší, hezčí a hlavně tam nebyli turisti. Při výspu jsem se zeptal jak dlouho na pláži budeme. Jedniní kdo to opět nepochopili, byli anglicky hovořící spolucestující. Naštěstí už jsme stáli ve stínu, takže celkem o nic nešlo. Provezli nás různejma lagunkama a konečně jsme se vydali "domú". Nadšení netrvalo dlouho, pouze do chvíle kdy jsem začal na batoh nasazovat jeho nepromokavý obleček. Přeháňka to nebyla niktererak vydatná ale legrační, Ale oblečky byly durch.
Po hygieně jsme opět dali dole u děvčast co umí děkovat česky široký rozblemcaný nudle (tak tomu říká Monika) s dary moře. K tomu já vychutnal lemon juice. Vynikající, osvěžující. MOnika raděj nic, Její náhlou řídkou příhodu jsem asi ani nepopisoval. Popošli jsme kousek dál a já si dal Ice cofee (co jinýho, že) a Monča normální teplý. Pinklica se ptala projistotu 2x. Asi si tu moc lidí teplý kafe nedává. Káva byla asi nejlepší co jsem na PhiPhi měl. Monika si na svoji také nestěžovala,až na to že si nevšimla konvičky s mékem. Nemusela by se pak dožadovat instantního... . Nejlepší káva co jsem v thajsku měl byla náhodou zakoupená na ulici u Patong beach u prodavačky s krámem na motorce (pokud si to teda už nepletu). Dorazili jsme do wigwamu a opět použili krémy po opalování. Jednak máme spálený záda a druhak musíme likvidovat nadváhu zavazadel. Na to konto monika otevřela polystyren v joghurtu. Mno nevím, spíš by jsme měli požírat nabíječky, baterku a oblečení co vezeme zbytečně. Tím jsem dopsal deficit y posledních dnů. Nemyslete si , není to jen o průserech, trávíme tu celkem příjemné dny, a ani si moc na nervy nelezem, Samozřejmě že občas nějaká ta výměna názorů proběhne... ale to je asi normální. Mezi tím vším pozorujete přírodu, chování místních lidí , chování jiných turistů a pak si o tom povídáme. Zajímavá byla dnes ta poslední restaurace, zřejmě rodinný podnik. Taťka jen tak popocházel a utíral mokré židle od proběhlé přeháňky, babka v kuchyni smažila nudle, mamka coši šudlila na baru, starší dcera dělala pinklicu, mladší ji okokovala a chodila s ní a nejmladší dítě se prohánělo mezi židlemi a stoli na trojkolce. Prostě pohoda válec. Po cestě do bungalo (už jsem si zvykl) byl malý žabí výstup. Né že by teda žába dělale bějaké představení.. to zvládla Monulka. Já fotil a nějaká okolojdoucí turistka musela chudáka žábu zahnat, jinak tam stojíme doteď.
Den 10
K snídani jsem měl kuřecí toust a Monika se sýrem. Museli jsme si přesednout. Kousek vedle se vyvaloval nějakej Pepík v plastové židli, popíjel singu a tvářil se ze mu to tam patří. A samý vííď woé a .ičó. Takhle jsme den začít nechtěli. Z terásky jsme koukali na moře a pepici byli z doslechu. Vydali jsme se na pláž vyhlédnutou z lodi. Mno, z té lodi vypadala dobře. Nikoli však ze břehu, Samej šutr a okolo pochybná stavení sloužící nějakému neznámému účelu. Do plážového baru už asi hodně dlouho nikdo nepřišel. Vúkol nerostlo ani kapradí ani vřes, zato byl všude pořádný bordel. Kdyby místo koukání na televizi človíček co se vyskytoval za barem posbíral ten bordel... Tady se na to asi tak nehledí. Shodli jsme se že takhle tedy ne. A zpět. Na Long beach jsme obsadili strategické místo pod stromem. Monika brble, že kam lehnu, tam spím. Bodejť. Písek teplíčko, vánek od moře (bafání výfuků lodí bez tlumiče), semtam projde nějaká hezká slečna.. Koho by to neudrndalo. Navíc tělo je zaměstnáváno tepelnou výměnou. Takže vlastně cvičíte i když spíte. Ježíš já jsem nadřenej. V poledne obídek. Měli jsme , jak jinak, nudle. Odpoledne se opodál uložil nějaký pár. Byly to také češi a povídali si cosi o žraločcích nedaleko na útesu. Nedalo mi to a mazal jsem pro ploutve a šnorchl. Všichni se k útesu nechávají vozit tuktukem, já samozřejmě v rámci šetření plaval. Nebylo to nijak daleko. Největší riziko je v tom, že mě mohl přejet tuk-tuk. Jakmile jsem doplaval k útesu viděl jsem tolik ryb kolik jsem neviděl na celém lodním výletě. Velký ryby, bílý ryby, černý ryby, žlutý ryby, modrý ryby. Ryby co mě okoukovaly, ryby co předemnou zdrhaly, ryby co mě chtěli zbavovat parazitů (asi si mě pletli s velrybou). Samotný ryby, ryby v hejnech. Bylo tam tolik ryb a zběsile na něco útočily, že jsem se raději zdekoval na břeh. Nevím jak jsem tam byl dlouho, ale na břehu se mi pak oloupaly celý záda. Lehl jsem si na osušku a zase si zdříml. Kolem čtvrtý jsme to zabalili. Po očistě jsme se vydali na večeři k domácím. Múžem zodpovědně říci, že porce tu dávají rozhodně největší. Chutná to všude plusmínus stejně. Ono to bude tím že používají stejný koření. Koupili jsme i hodinový tiket na WiFi připojení. Právě začíná bouřka. Zrovna dnes jsme se o tom bavili. Pokud je období dešťů, chtěl bych vědět jak to tu vypadá když neprší. Lidi se tu azi smaží ve vlastní šťávě, a z moře a bazénů se vůbec nevylézá. Zítra plánujeme celodenní pobyt ve "městě". Zdraví Luďa a Monika. P.S. Taky by nám mohl někdo napsat, jestli se Vám to líbí, nebo ne. Pokud jsou v textu chyby tak je omluvte, časem je opravím.
Naposledy upravil Luda dne 18 leden 2013, 07:03, celkově upraveno 32
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
CO ta sranda stoji na 19 dni?
